π - Stalo se 19. 08. 2012 ve 22:40

Nejprve bychom se ženou rádi poděkoli neznámému páru, který ihned po níže popsané dopravní nehodě zastavil, aby zjistil jestli jsme v pořádku, půjčil nám výstražný trojúhelník a vyčkal s námi příjezdu policie. Velice si této pomoci ceníme, neboť v době nehody se v našem směru pohybovalo několik aut - přibližně 3 před námi a dalších asi 5 za námi - z nichž zastavily pouze dvě. Jedno z aut patřilo cizincům, kteří se po ujištění, že nám nic není, vydali dále (neboť sami nic neviděli a zastavilo u nás další auto) a právě výše uvedný pár. Ještě jednou: děkujeme!

Naštěstí během nehody nebyl nikdo zraněn (nepočítaje drobné oděrky), ačkoliv na našem milovaném přibližovadle vznikla totální škoda.

K dopravní nehodě došlo dne 19. 8. 2012 přibližně v 22:40 na 209 a půltém kilometru dálnice D1 ve směru od Vyškova na Brno. Jeli jsme rychlostí příbližně 80 km za hodinu a nechávali rychlejší vozidla předjet kamion za kterým jsme sami jeli. Náhle se za nás zařadil jiný vůz. Byla tma a neviděli jsme o jaký automobil se jedná. Nebyl to až tak neobvyklý manévr - mysleli jsme, že uvolňuje cestu jinému, rychlejšímu autu. Světla vozu se stále blížila. Bohužel ani tato situace není nijak neobvyklá, neboť řidiči často nemyslí na bezpečnou vzdálenost a až na poslední chvíli vybočí do levého pruhu. Potom se včak světlomety vozidla za námi přiblížily natolik, že nebyly vidět, a to už jsem věděl, že bude zle.

Téměř hned poté následoval náraz doprovázený zvukem skřípajícího plechu a tříštícího se skla. Začali jsme se točit. Vše se událo během téměř nepostřehnutelného okamžiku. Svět kolem nás se potemněl a veškeré vzpomínky na ty chvíle jsou tvořeny výhradně útržky obrazů a vzůků. Po prvním, menším, nárazu následoval náraz druhý, větší. Po něm další náraz, tentokrát opět menší. Najednou se temnota kolem nás opět "protrhla" (ona se vlastně neprotrhla, neboť to, co se vynořilo, byla vlastně noc - ta je ale opravdu temná jiným způsobem). Nějak si můj mozek zachoval orientaci v prostoru a podařilo se mi (teď už vlastně) vrak našeho auta dopravit ke krajnici a zapnout varovné blikače.

Zeptal jsem se ženy, jestli je v pořádku. Byl jsem rád, když jsme slyšel její hlas, o to víc, že odpověděla celou větou a nezněla zmateně. Jen otřeseně. Před námi zastavila postupně dvě vozidla. Prní se u nás ukázali nějací cizinci, kteří naštěstí mluvili anglicky. Ptali se jestli jsme v pořádku a na mou otázku odpověděli, že oni do nás nenarazili, a že nic neviděli. Ve druhém automobilu (značky Škoda Felicie) byl mladý pár - odhadem kolem 30. Myslím, že nechali cizince odjet a ptali se, jestli jsme už volali policii. To žena udělala - bylo vtipné, když jí na 112 řekli, že posílají (policejní) hlídku, ale pokud by dlouho nejela, máme zavolat na 158 a připomenout se jim. Poté jsme si vzali vesty a opustili auto.

Chtěli jsme umístit trojúhelník, ale zjistili jsme, že kryt kufru (jehož součástí byl i vak s lékarničkou, trojúhelníkem, heverem, ...) musel (zbaběle) opustit naše auto spolu se zadním sklem. Naštěstí nám byl ku pomoci pár z nepostiženého vozidla, který postavil trojúhelník vlastní. Snažili jsme se vzájemně zjistit, co se stalo, ale oni nás bohužel viděli až když jsme se točili po dálnici. Přišlo jim správné zastavit a nabídnout pomocnou ruku - slušní lidé ještě naštěstí nevymřeli!

Ztratili jsme pojem o čase, ale velmi rychle dorazila hlídka silniční policie. Policisté zajistili místo nehody (postavili se za nás a rozestavěli kužely). Ptali se co se stalo a jestli jsme v pořádku. Pak nastal velmi nepříjemný okamžik, alespoň pro mě, když si policista prohlížel zadní část našeho bouraného vozu a konstatoval, že na něm nejsou žádné stopy cizího laku. Později u svodidel se ještě zmínil, že je na nich také pouze naše metalíza. Jediným "zraněným" byl nakonec opalovací krém, jehož tuba nejspíš dostala přímý zásah a pukla. Máme nyní hodně věcí, které se nadosmrti nemusí bát UV záření. Jednou z nich byla i moje peněženka s doklady a protože mazlavý krém se jevil jako větší problém, nevědomky jsem ji nechal vypadnout do kufru a pak jsem ji před policisty nemohl najít.

V této chvíli vypadala situace dost neutěšeně, ale když se nad tím zamýšlím zpětně, způsob poškození vozidla jasně napovídal, že se nehody muselo účastnit jiné vozidlo a že pokud jsme po dálnici neřítili 80 po zpátku, narazilo ono do nás. Jak je nejspíš již zřejmé, viník nehody z místa ujel. Policista vyzpovídal mě i řidiče z druhého vozidla. Po jeho výpovědi vyhlásil pátrání po "neznámém vozidle, neznámé značky, tvaru a barvy; možná s přívěsem a poškozenou přední částí". Z vysílačky se po chvíli ozval hlas s neskutečně pozitivní zprávou "to vozidlo nejspíš máme, čeká na odstavném parkovišti u Rohlenky". Od této chvíle už bylo vše jen lepší. Byli jsme požádáni, ať zavoláme odtahovou službu (aby "auto zmizelo z dálnice dřív, než do náš někdo najede"), ve svahu za svodidly jsme našli chybějící RZ, přední nárazník a nakonec i kryt kufru s lékárničkou (překvapilo mě, že součástí lékarničky není žádná desinfekce) a posléze přijela odtahová služba a moji rodiče (měli to blíž). Policisté mezitím měřili brzdnou dráhnou a fotili důkazy.

Po přeložení věcí z našeho havarovaného vozu do auta rodičů, kontrole že notebooky fungují, zrcadlovka přežila a svatební album, které jsme si v pátek vyzvedli, také, jsme s policisty přejeli na odstavné parkoviště na Rohlence. Poprvé jsme viděli, co do nás vlastně narazilo. Jednalo se o Ford Transit dle značky z Plzeňského kraje, za ním byl připojený obytný přívěs a mezi vozidly byl ještě upevněn skútr. Nebylo divu, že na našem autě nebyl žádný cizí lak - přední plastový nárazník Transitu byl tak vysoký, že by snad bezpečně odrazil i dospělého jelena (uznávám, že trochu přeháním). Na autě nebyly patrné téměř žádné škody krom promáčkuté pravé přední části karoserie (prakticky zrcadlově k levé zadní části našeho auta). Řidič se sám přivolal policii a omluvil se nám s tím, že ho to moc mrzí. Omluvu jsme samozřejmě přijali, ale to nic nemění na faktu, že o pár metrů dále končila svodidla, že bylo taky spíše štěstí, že jsme nevrotovali do levého pruhu dálnice a vyvázli oba bez zranění. A že auto, ke kterému se pojí mnoho pro nás duležitých vzpomínek, je zdemolováno, aniž bychom to jakkoliv zavinili nebo s tím mohli cokoliv dělat. Trochu nás proto zamrzelo, když policisté četli protokol o nehodě a místo aby byl viník obviněn z ujetí z místa vážné dopravní nehody, bylo v něm uvedeno, že odstavil vůz na nejbližším bezpečném místě. Na druhou stranu chápu, že páni policisté vídají mnohem vážnější nehody a setkávají se s viníky, kteří odmítají přiznat, že by cokoliv způsobili, budeme tedy věřit, že řidič transitu byl nejprve v šoku a potom už byl veden dobrými úmysly a že 1.000 Kč pokuty (za to, že se údajně na chvíli plně nevěnoval řízení, i když nám spíš připadá, že musel usnout) pro něj nejsou nic ve srovnání myšlenkou na ohrožení životů jak našich, tak jeho a jeho rodiny. Myslím, že je zde na místě také poděkovat policistům, za celkový profesionální přístup a ochotu nám ve všem pomoct.

Nemohu si závěrem odpustit poznámku o hyenismu, se kterým jsme se setkali ze strany asistenční služby. Nejpre k nám totiž dorazil pán, takových 35 - 40 let, přijel osobním autem a začal nám okamžitě vysvětlovat, jak a co všechno si přes něj máme objednat. Až poté dorazil odtahový vůz a začal nakládat náš vrak. Naštěstí jsem ho po chvíli přestal zajímat, neboť přišel na to, že nejsem vlastníkem vozidla, ale pouze řidičem. Zpětně jsem se dozvěděl, že po otci chtěl, aby mu podepsal nějakou smlouvu, že se o všechno postarají a podobně. To samozřejmě udělají, ale také si to potom strhnout z toho, co vám pojišťovna vyplatí (jak nás varovali i přítomní policisté). Nebyl jsem rozhodně ve stavu, abych mohl podepisovat nějakou smlouvu a myslím, že žena také ne. V takové chvíli totiž člověk myslí na jiné věci, než peníze a cokoliv hmotného mu příjde jako značně nepodstatné v porovnání s tím, že je jeho rodina v pořádku a že on sám nemá zranění. Proto mi to, co "obchodní zástupce havirijní služby" předváděl, přišlo opravdu značně neetické.