π - Stalo se 04. 10. 2014 ve 22:00

Proplétajíce se úzkými, leč stále americkými turisty procházenými, uličkami, jsme dorazili k bazilice Santa Maria Gloriosa dei Frari. Je to úžasná načervenalá stavba uprostřed čtvrtě San Polo. Bazilika byla rozhodně větší, než náměstí před ní; to nás ale neodradilo a z protějšího břehu kolem-tekoucího kanálu jsme udělali několik jejích fotek. Přesněji 36 – vědomi si zkreslení našeho širokoúhlého objektivu a natěšení vyzkoušet náš nový stativ, jsme neodolali příležitosti vytvořit panoramatickou fotografii. Ukázalo se, že náš stativ sice nemá horizontální fixaci, nicméně se také ukázalo, že Ivet je natolik šikovnou fotografkou, že horizontální fixaci nepotřebuje.

Neúspěšně jsme hledali dílnu Leonarda da Firenze – zdá se, že zde autoři Assassin’s Creed trochu popustili uzdu své fantazii. Přesto však (krom několika drobných, spíše příběhem motivovaných výjimek) by se v dnešních Benátkách dalo dobře orientovat i podle herní mapy.

Zamířili jsme na sever, kde se v 15. století potenciálně nacházel Pallazo della Seta. Věděli jsme z internetových diskuzí, že se tam nenachází (podobně jako Lenardova dílna), ale chtěli jsme si být jistí. Odměnou nám byl pohled na Grand Canal a Chiesa di San Stae.

Ačkoliv byl říjen, již během dopoledne se začaly Benátské uličky poměrně rychle plnit lidmi mluvícími různými jazyky – turisty. Podle Peti bylo lidí sice méně než v letních měsících, ale Ivet se to stejně zdálo až moc, takže jsme se snažili chodit jinudy než všichni ostatní. Možná i proto, ale hlavně díky malebnosti (a fotogeničnosti) uzoučkých vedlejších uliček, jsme se při hledání neexistujícího paláce odklonili od vytyčené růžové trasy na více než hodinu.

Po rybářích nebo alespoň zelinářích nebylo v neděli ani stopy. Jediné co prozrazovalo, že Campo della Pescaria je skutečný rybí trh, byl všudypřítomný pach ryb. Po krátké svačince na schodech jednoho z domů, kde ryby nebyly tak významnou součástí ovzduší, jsme se vypravili směrem k jednomu z nejstarších mostů přes Grand Canal.

Cestou jsme mohli obdivovat orloj na průčelí kostela San Giacomo. Množství lidí na náměstí před kostelem nás varovalo, že přecházení Ponte Rialto nebude procházka růžovým sadem – spíš to byla procházka po opravdu plném mostě. Zářnou výjimkou bylo určité vakuum, které se vytvořilo po průchodu skupinky japonských turistů, ale vydrželo opravdu krátce.

Z mostu se most těžko fotí, a proto jsme sešli na nábřeží, kde nás mladý pár černochů (možná politicky korektněji: afroturistů) požádal o (jejich) společnou fotku z (jejich) tabletu. Peťa se té úlohy statečně zhostil a velmi rychle zjistil, že na focení černochů před bílým mostem je opravdu něco nelehkého – až kontrastního (jak je zřejmé z fotografie, kterou pořídila Ivet).

Námi vybraná plná růžová turistická trasa za mostem Rialto končila. Rozhodli jsme se, po krátké konzultaci s mapou, že zamíříme opět na sever, rychle opustíme čtvrť San Marco a budeme se kochat krásami čtvrti Cannaregio – abychom se vyhnuli davům.

Nepodařilo se. Jednak z Campo san Bartolomeo vede na sever pouze jeden most (jak jsme zjistili, když jsme v jedné ze zapadlejších uliček uviděli číšníka restaurace, která vypadala, že bude chtít zaplatit už za pozdrav – naštěstí jsme ale vycouvali tak rychle, že pozdravit nestihl), dvajak Campo Santi Giovanni e Paolo (náš další vytyčený cíl) leží ve čtvrti Castello.

Člověk by si myslel, že ztratit se je stresující, ale nám to tak rozhodně nepřišlo. Procházeli jsme se celkem kultivovanými uličkami a kochali se kanály a náměstíčky mezi Rio dei Santi Apostoli a Rio dei Santa Marina.

Zabloudili jsme ke kostelu Santa Maria dei Miracoli, který v nás na první pohled vyvolal dojem napoleonského sarkofágu – nebo, jak Peťa poznamenal, mramorované rakve. Jako u většiny kostelů, jsme nechali vnitřní část více duchovně založeným návštěvníkům a zahleděli se do mapy – když jsme našli kostel, který byl na mapě dokonce zvětšený, mohli jsme se snáz zorientovat; alespoň takový byl plán.

Peťa dokázal, že kniha „Proč se muži nezeptají na cestu a ženy neumí číst v mapách“ nutně přesně nepopisuje skutečnost, když to musela být Ivet, která dešifrovala, jakou cestou se vydáme, abychom dosáhli kýženého náměstí. Peťa Ivet „naoko“ nevěřil, dokud jsme na náměstí nedorazili (a samozřejmě celou dobu „věděl“ kde jsme, jen to odmítal přiznat). Ani jeden z nás se nezeptal na cestu. Ale nakonec nás Ivet dovedla na místo určení.

Když jsme opouštěli náměstí, zaslechli jsme gondoliéra anglicky smlouvajícího o ceně s turistkou. Cena 100 € za projížďku gondolou po Benátkách nám přišla jako zbytečný luxus.

Na náměstí Campo Santi Giovanni e Paolo jsme zjistili, že po Benátkách se dá pohybovat i v kajaku – to když ke břehu přirazil opálený, usměvavý Ital a dva méně opálení a výrazně vyčerpanější turisté. Říkali jsme si, že navštívíme baziliku Santi Giovanni e Paolo, ale vstupné nás poněkud odradilo.

Krátký pobyt mezi chladnými zdmi chrámu (resp. dveřmi, závěsem a zdí) měl však nečekaně inspirující přínos: křesťané zde za opravdu nekřesťanské peníze prodávali pohlednice s panoramatickými fotkami náměstí. Protože jsme měli nový stativ, Ivet byla horizontálně stabilizovaná a pohlednice drahé, rozhodli jsme se vytvořit si vlastní panoramata. A povedla se.

Protože mezi první svačinou a současností uběhlo přibližně stejně času jako mezi snídaní a první svačinou, rozhodli jsme se spořádat druhou svačinu. Jediný háček byl, že na náměstí byla restaurace, monument Bartolomea Colleoniho a strom, dokonce i několik jeptišek a dělníků opravujících fasádu baziliky, ale žádné lavičky.

Měli jsme pocit, že restauratéry jsme dostatečně potěšili, když jsme si doprostřed cesty mezi jejich kuchyň a venkovní stolečky na více než ½ hodiny postavili stativ. Proto jsme se vydali směrem k nejbližšímu okraji hlavního Benátského ostrova v naději, že najdeme klidné místo, kde budeme moct spořádat zbytek cestovního proviantu.

Jdouce severně podél Scuola Granda di San Marco nás překvapil symbol červeného kříže u bočních dveří a velký nápis „Emergency“ na straně pontonu zakotveného hned naproti tohoto vchodu. Při bližším ohledání jsme si všimli oranžovo-žlutých lodí, které evidentně sloužily jako sanitky (bohužel je nemáme vyfocené, protože jsme v zájmu rychlejšího hledání místa na svačinu sbalili foťák).

Je to možná zvláštní, ale vzhledem k povaze Benátek, vlastně nedává jiná, než „zloďovaná“ záchranná služba smysl. Voda je hlavním a vlastně jediným společným jmenovatelem všech uliček a staveb v Benátkách – nemyslíme, že by zde existovalo místo, které by bylo od vody dál, než 2 minuty chůze.

Na promenádě Fondamente Nove se nám naskytl krásný pohled na moře, pevninu v dáli a ostrov Isola di San Michaele obehnaný zdí z červených benátských cihel. Jak jsme později zjistili, je tento pravidelný umělý ostrov, zpoza jehož zdí vystrkuje vrcholky stromů bujná vegetace, ve skutečnosti hřbitovem.

Bohužel, nalézt v Benátkách místo k sezení, kde po vás nechtějí tuzér, není nijak snadné. Jako správní svačinou vybavení čeští turisté jsme se proto rozhodli sednout si na schody, kochat se výhledem na koruny stromů na ostrově Svatého Michaela a pozorovat lodě, čluny a gondoly plující kolem. Na naši obranu musím říct, že jsme rozhodně nebyli jediní turisté, kteří se přišli na nábřeží najíst. Když jsme odcházeli, seděla na druhé straně „našeho“ mostu další skupinka svačících turistů a nemálo jich prošlo kolem s jídlem v ruce.

Ačkoliv město oplývá velkým množstvím ptáků a turistů, zahrádky domů se snaží být co nejzelenější a na každém alespoň trochu rozumném náměstí je strom, jsou Benátky tak trochu kamennou džunglí uprostřed moře. Má to však jednu výhodu: Naprosté minimum hmyzu. Žádní komáři, mouchy, brouci, švábi, pavouci nebo mravenci.

To člověk ocení hlavně, když si sedá na zem a vybaluje jídlo. Alespoň do chvíle, než se slétnou holubi, dychtiví se k vám zezadu přikrást a připravit vás o poslední kousek sýra z Tesca nebo patičku kornbagety (taky z Tesca). Přestože byli ptáci (jako vždy) hladoví, nebyli dotěrní nebo drzí (jako čeští holubi) a Peťa dokonce tvrdil, že měli trochu jiné zbarvení (ona ta tráva na druhé straně plotu je vždycky zelenější…).

Promenáda samotná je tvořená mosty střídajícími se s umělým nábřežím a celou dobu je slyšet šplouchání vody, jak vlny naráží do umělé stěny umělého ostrova. Vydali jsme se po promenádě západním směrem a během chvíle dorazili k jedné z větších zastávek. Hlavním způsobem dopravy jsou zde lodě, a pokud člověk nemá loď vlastní, použije něco jako vodní autobus. Vedle turistů jej evidentně používají i sami Benátčané.

Za mostem přes Rio dei Gesuiti jsme opustili promenádu a udělali několik fotek kostela Chiesa dei Gesuiti. Došli jsme až ke zdem Scuole Pubbliche Liceo Marco Foscarini, kde jsme zaznamenali prvního živého tvora, který nebyl pták, ani turista, ani Ital, ani pes: ještěrku.

Tato část čtvrti Cannaregio nám přišla dost zajímavá. Celá čtvrť, jak jsme postupně zjišťovali, je více obytná a méně turistická; takže zde na nás poprvé dýchl skutečný, nesezónní život Benátčana. Hlavní zajímavostí ale bude stejně nakonec model sokola zavěšený ze střechy na rybářském prutu v ulici Calle Crociferi, který měl nejspíš za cíl odhánět holuby a racky  – žádné racky ani holuby jsme neviděli, takže to nejspíš funguje.

Než jsme se vrátili ke Grand Canalu, respektive na Strada Nuova (vyšli jsme kousek před mostem k Chiesa San Felice), došla nám voda. Protože Ivet má od dětství strach z nedostatku vody, měli jsme s sebou 1,5 l pramenité vody z nedotčeného brněnského potrubí. To ale na celý den nestačilo a odpoledne nás donutilo navštívit supermarket Billa – hlavní a prakticky jedinou změnou oproti Bille na Slovensku byla Italština (oproti českým Billám ještě €).

Naše další kroky se opět trochu odklonily od turistické trasy (růžové přerušované, neplést s růžovou tečkovanou) a zamířily na sever. Po Corte Vecchia jsme dorazili na opravdu velké parkoviště. Parkoviště lodí. Peťovi to připomínalo přístavní města na pobřeží Francie – například Cap d'Agde. Místo odkud jsme fotili Google zarputile označuje jako „Row Venice Meeting Point“.

Pokračovali jsme dál po Fondamenta Contarini; kolem domu, který nejspíše patřil nějakému kupci benátskému, až téměř k mostu spojujícímu promenádu s Campo dei Mori, kde náš další postup zastavil nečekaně… racek.

Samotný kostel Madonna dell’Orto je nádherný. Stavba samotná má jakýsi náboj, který neváhá ukázat – možná je to jen způsob, jakým je zasazena mezi okolní, ne tak okázalé, stavby. Nebo byl možná kontrast červených cihel a bílého obložení, zdobení a soch zvolen tak, aby přesně co nejadekvátněji lahodil lidskému oku. Anebo to prostě bylo jen tím, že uvnitř u pokladny seděla milá mladá slečna, která nám řekla, že můžeme fotit, pokud nebudeme používat blesk (který by mohl rušit věřící), a že by byla ráda, kdybychom za vstup zaplatili každý 2 € jako příspěvek na opravy kostela.

Jako každý kostel, je i Madonna dell’Orto určena věřícím. Jako většina kostelů, je i Madonna dell’Orto otevřená turistům, aby si nějak „vydělala“ na vlastní údržbu a existenci. Nicméně, i díky příjemnému přivítání, na nás působil kostel přátelštěji, než obyčejně. Velkou roli v tom jistě sehrál i prostý dřevěný strop a překvapivá „výzdoba“ v podobě led žároviček ve zlaté svatozáři panenky Marie (nebo nějaké jiné „světice“). Celkově kostel působil, že vlastně tu víru nebere až tak vážně, na kostel. Také se tam chystala svatba a nazelenalá výzdoba nám připomněla šťastné chvíle našeho vlastního svatebního dne – možná i proto tolik pozitivních vzpomínek na tak malý kostel.

Následovalo další proplétání spletitými uličkami a mosty přes neméně spletité kanály ve čtvrti Cannaregio k nábřeží Fondamenta Sacca San Girolamo. Do západu slunce už nechybělo víc než pár hodin a my konečně našli několik laviček a malý parčík.

Z promenády Sacca San Girolamo byl hezký výhled na letiště – přistávací dráha je položená tak nízko, že letadla vypadala, jakoby přistávala na vodní hladině. Také jsme zde zaznamenali dlouhou svatební gondolu, jejíž panorama se tak trochu vymklo z ruky – přestože zůstalo horizontálně stabilní  – a skupinku mladých lidí plující kolem na motorovém člunu s transparentem „NO grandi navi“ a výmluvným obrázkem přeškrtnutého zaoceánského parníku. Je zřejmé, že v každé zemi protestují studenti proti něčemu jinému; někdo má Temelín, někdo zase parníky…

Protože už se opravdu připozdívalo, netušili jsme, kdy jede poslední autobus a došly nám i sušenky, vydali jsme se „nejkratší“ cestou zpět na Piazzale Roma, odkud nám měl jet autobus zpět do centra Mestre, k Mirael a hotelu Venezia. Procházejíce obytným blokem, upoutala nás zahrada plná růžových keřů – přesněji jednoho růžového keře, který zahrádku o velikosti přibližně ¼ čtverečního metru plně vyplnil.

Tou dobou se na nás začala projevovat únava, takže bych zbytek toho dne v Benátkách popsal asi takto: Cestou na autobus jsme zaznamenali jednosměrný kanál pro lodě. Čtvrť pro chudší Benátčany, která podle Ivet vypadala poněkud římsky. Racka. Racka. Loď. Loď. … Loď. Činžovní domy na „kuřích nohách“, pod kterými místo aut (jak je v ČR zvykem) stály motorové čluny. Skupinu zahalených muslimek, které se hromadně fotily před kostelem San Simeone Piccolo pomocí mobilu na tyčce („selfie-stick“ je důležitým prodejním artiklem pouličních prodejců; alespoň než zapadne slunce). Vlakové nádraží (Venezia Santa Lucia), které vypadalo jako, no, vlakové nádraží. A moderní most (Ponte della Constituzione), vypadající jako kus dráhy vystřižený z Roller Coaster Tycoonu, na který někdo položil mostovku a přidal zábradlí z The Sims 3 – moc hezký, až na ty schody. Na závěr jsme zaznamenali, že: Na skále. v parku. Na umělém kamenném ostrově. Na dřevěných kůlech. Zaražených v mořském dně. Už nesedí racek. Skála by se ale určitě nechala vyfotit.

Nakonec jsme, téměř dle plánu, už kolem půl 11. dorazili ke kostelu San Barnaba. Už předešlý den jsme sem tam zaznamenali plakáty s výstavou o Leonardu da Vincim, ale říkali jsme si, že to nejspíš bude nějaké muzeum kdo-ví-kde; daleko od ostatních památek a atrakcí, které Benátky nabízí. O to větší bylo naše překvapení, když jsme na náměstí před kostelem uviděli velký plakát a u vstupu do kostela ceduli značící, že se výstava nachází právě zde.

Leonardo je náš oblíbený středověký polyhistor a Assassin’s Creed tento náš dojem z umělce, konstruktéra a inženýra, který předběhl svou dobu, jen umocnila. Rozhodli jsme se navštívit výstavu, správně předpokládajíce, že bude i v angličtině.

Na výstavě se mohlo fotit, zkoušet některé jednodušší vynálezy (s výjimkou vodního šroubu, do jehož spodní nádoby někdo zapomněl před začátkem otevírací doby dolít vodu) a na závěr, hned za místností ze zrcadel, bylo možné shlédnout přibližně hodinový dokument o životě mistra.

Nakonec jsme s Leonardem da Firenze museli rozloučit – přeci jen už byla jedna hodina po poledni a nás čekalo ještě hodně Benátek.

Od, pro nás už jen „Davinciho“, kostela jsme šli dál na jih, kolem náměstí San Trovase, kde se tradičně, již od 15. století, vyrábí gondoly. Ačkoliv čtvrť Dorsoduro pokračuje i za pruhem moře (který Ivet označila za „široký kanál“ a stěžovala si, že je širší, než Grand Canal) na ostrově La Giudecca, zůstali jsme pouze na ostrově hlavním. Na nábřeží jsme tedy zahnuli na východ, k přístavišti Zattere, abychom si prohlédli kostely Santa Maria della Visitazione, Gesuati a Spirito Santo.

Jak jsme procházeli kolem výše zmíněných kostelů, pochopili jsme (s trochou nadsázky), proč je v Assasin’s Creed v téhle části Benátek kostel jenom jeden a vypadá úplně jinak, než libovolný z výše zmíněných nebo jejich kombinace. Ne, že by snad bylo s kostely něco v nepořádku, nebo že by to ani kostely nebyly. Jen nejsou nijak výrazné nebo zajímavé a nejít kolem, nestály by ani za zmínku.

Mnohem zajímavější scenérii nabídl východní cíp Dorsodura, kde se Grand kanál vlévá do onoho „širokého kanálu“ (moře). z tohoto cípu je krásný výhled jak na Markovu kampanilu, tak na nábřeží ostrovů La Giudecca a San Giorgio Maggiore. Neváhali jsme ani minuty a sotva nám líbající se pár (kterým jsme se nechali inspirovat na několika dalších fotografiích) uvolnil místo, vytáhli jsme stativ. Pak už jen Ivčina vertikálně pevná ruka vedla fotoaparát snímek po snímku k jednomu z nejširších panoramat naší cesty.

Abychom nešli pokaždé stejnou cestou, vraceli jsme se z východního cípu podél Grand kanálu. Loď, která v ústí kanálu kotvila, měla na palubě dva Italy, kteří se spolu horlivě domlouvali. Podle Peti určitě říkali zhruba tohle:

„Podívej, ta loď se potápí!“

„Ne, nepotápí. To jen motor odčerpává vodu.“

„Tutově potápí, mám úplný pocit, jako bych klesal…“

„Ty a ty tvoje pocity. Když říkám, že nepotápí, tak nepotápí!“

Raději jsme nechali loď lodí a pokračovali k bazilice Santa Maria della Salute. Rozhodně jsme nebyli jediní fotografové se zrcadlovkou v Benátkách, ale tady se zdálo, že máme sjezd. Je pravda, že bazilika je fotogenická a na rozdíl od některých jiných Benátských památek je před ní i relativně dost místa k focení. Na druhou stranu, krom volného vstupu na nás až tak výjimečně nepůsobila.

Hned vedle baziliky, byť přes úzký kanál, stojí kostel San Gregorio. Je obestavěný ostatními domy a vidět je z něj pouze průčelí (podle Ivet spíš „průzadí“); přesto, pokud na člověka může někde v Benátkách dýchnout jakoby oxfordská atmosféra, je to z nějakého důvodu právě tady.

Proplétajíce se romanticky úzkými uličkami a náměstíčky, kde více než pětičlenná skupinka japonských turistů (rozuměj fotících turistů) znamenala neřešitelnou zácpu, jsme si proklestili cestu až k Ponte dell’Accademia. Cestou se nám dokonce podařilo koupit pohledy bez vysokohorské přirážky (která tak ráda zavítá na jakékoliv náměstí, kde se vyskytuje větší než malé množství turistů). O akademicích ví zjevně všude své a i Benátští trafikanti chápou, že i bez přirážek je život chudého studenta dostatečně obtížný.

Na mostu samotném nás vlastně nic až tak nezaujalo – byl dřevěný a špičatý. Jako na většině Benátských mostů, i na tomto byly schody. Naši zvědavost však upoutala socha na jeho severní straně (ve čtvrti San Polo). Zdálo se, že někdo navršil velké množství cestovních kol na sebe, aby tvořily tvar cestovního kola (teda, ono to dohromady nebylo tak úplně kolo, to byl jen Peťův pocit, než mu Ivet skoro po půl roce přiblížila fotku). v Benátkách velmi zajímavý koncept. Při bližším pohledu však bylo patrné, že ona cestovní kola byla ve skutečnosti vyrobena na míru, jedno jako druhé, a se skutečnými koly neměla mnoho společného. Peťa doufal, že si někdo skutečně dal tu práci a v (jinak cyklistů prostých) Benátkách, postavil sochu ze skutečných kol.

Dalším kostelem v pořadí byl Santo Stefano. Tady se projevila jistá nepřesnost v turistické mapě dodávané hotely, protože kostel je na opačné straně náměstí a jeho vchod už na náměstí samotném vlastně není. Navíc autoři Assasin’s Creed kostel poněkud vyšperkovali, náměstí dost změnili a kostelní věž zcela vypustili. Pak už jen zbývá se ptát, kdo zavinil, že byl náčelník tak zmatený!

Možná by se mohlo zdát jednoduché najít v Benátkách kostel, ale množství Benátských kostelů je do jisté míry dvousečná zbraň – pokud člověk hledá nějaký kostel, není problém. U konkrétního kostela je to někdy o dost hroší. Nakonec jsme ale kostel našli a nahlédli i dovnitř. Ivet zaujalo sloupoví hlavní lodě, kde byl každý sloup z jiného mramoru. Bohužel se v kostele nesmělo fotit a tak jsme si z naší druhé návštěvy interiéru Benátského kostela odnesli jen šednoucí vzpomínky.

S věží to bylo ještě poněkud těžší. Nejenže je docela výrazně nakloněná, ale není ani fyzicky přímo spojena s kostelem. Nedá se k ní přímo přijít. Je možné jedině plout kolem po úzkém kanálu Rio Malatin. Přesto se nám nakonec podařilo proplést uličkami na něčí dvorek (nemuseli jsme překonat žádnou pevnou překážkou nebo dveře) a štěrbinou mezi dvěma domy vyfotit nakloněnou kostelní věž z bezprostřední blízkosti – píšíc tyto řádky, mám pocit, že by stačilo dodat „jen 50 metrů odtud si hrály děti“ a mohli bychom text odeslat jako zprávu do televize Nova.

Jak jsme se pokoušeli vymotat od věže kostela svatého Štěpána, narazili jsme na kostel San Fantin a hned vedle něj Grand Teatro la Fenice – nebýt toho, že Ivet Peťu otočila o 180 °, nikdy by si ho býval byl nevšiml.

Další zajímavostí na těchto padesáti metrech byla zácpa gondoliérů – takže i v Benátkách mají zácpy. Zatímco v Čechách se troubí, v Benátkách ale zpívají…

Když jsme o něco později vstoupili na náměstí svatého Marka, vybavily se Peťovi pocity z jeho první návštěvy v Benátkách, když byl ještě kluk. Daly by se shrnout dvěma slovy: Lidi. Holubi.  – Jen měl pocit, že když byl malý, bylo holubů víc a lidí míň.

Opět jsme rozložili stativ a vytvořili panoramatickou fotku baziliky Svatého Marka, hned se dvěma exempláři našich maličkostí. Bazilika se stále opravuje – byť si Peťa není jistý, jestli se neopravuje „už“ druhá strana. Orloj na severní straně náměstí je Modrý (stejně jako Internet – to ví každý absolvent FI).

Celkový dojem z náměstí byl, že je velké a plné. Obchody se starými vývěsními štíty po stranách náměstí podtrhávaly určitou zašlost, která byla patrná napříč celými Benátkami a ostře kontrastovala s opravenými částmi baziliky a některými moderními obchody. Po pravé straně náměstí se tyčí kampanila svatého Marka a za ní narůžovělý Dóžecí palác. Když si odmyslíme ty lidi, člověk cítí, že stojí na místě, kde se psaly dějiny.

Původně jsme uvažovali o návštěvě jak baziliky, tak kampanily. Když jsme ale zjistili, kolik stojí vstup a hlavně, že asi ⅕ lidí na náměstí tvoří vlastně tu či onu frontu, upustili jsme od původního záměru a kochali se jen z venku.

Najednou se z ničeho nic ozvala hlasitá rána. Znělo to trochu jako větší práskací kulička nebo malá petarda, možná hodně hlasité tlesknutí. v tu chvíli se k nebi vzneslo ohromné množství holubů a ve dvou hejnech začali kroužit nad hlavami turistů. Byli jsme pohotoví. Peťa byl pohotový. Ivet byla pohotová. Ivet držela foťák, Peťa kibicoval. Ale podařilo se. Máme několik hůře a několik lépe rozmazaných fotek holubů! Náměstí svatého Marka stálo za to.

Shrňme si fakta. Bylo ještě relativně brzo odpoledne (¼ na 5). Ráno se nám nepodařilo přivstat si a zachytit Benátský východ slunce. v Benátkách jsme jen jednou (respektive nemáme tušení kdy a jestli se sem ještě někdy vrátíme).

Tak jsme si řekli, že si počkáme na západ slunce, dáme si večeři a ještě budeme mít čas napsat pohledy.

Logicky jsme tedy došli k závěru, že procházka po nábřeží bude hezký začátek zbytku posledního dne v Benátkách. Chvíli jsme se procházeli a hledali nějakou hezkou restauraci v postranních uličkách. Došli jsme až ke kostelu San Zaccaria a udělali pár jeho fotek. Ivet ale nezaujala žádná restaurace, na kterou jsme narazili.

Když jsme přicházeli zpět na Riva degli Schiavoni, téměř okamžitě naši pozornost upoutal zaoceánský parník, klestící si cestu pryč z Benátek. Serenade of the Seas byla připojená na jeden remorkér vpředu a druhý vzadu. Na palubě stáli cestující, mávali a fotili, fotili a mávali. Člověk si přidal trochu jako u scény z Titaniku, až na to, že poblíž nebyl žádný ledovec a loď byla opravdu obrovská. z takové blízkosti jsme si připadali opravdu malincí a i okolní budovy působily jako trpaslíci.

Maličké remorkéry pomalu směrovaly kolosální loď na širé moře. Až už byla loď přídí správným směrem, odpojil se přední remorkér a vracel se zpět do přístavu. Teprve, když projel kolem lodního autobusu, došlo nám, že vlastně zas tak maličký ten remorkér nebyl.

Pokračovali jsme dál po nábřeží, až jsme došli k Rio de l’Arsenal – vzhledem k času a únavě jsme Arsenale původně vypustili, ale říkali jsme si, že se k pevnosti můžeme alespoň podívat a zjistit jak je to se vstupným.

Podél kanálu vedl chodník a byl tam i hezký malý parčík (nepodávali ale poblíž žádné jídlo, takže jsme se nezdrželi). Zahlédli jsme i vojáka v uniformě – vypadal jako kapitán nějaké lodi, ale než jsme ho stihli zvěčnit, zmizel v jednom z domů. Naopak chlapečka s aktovkou na motivy Hvězdných válek jsme zachytit stihli, i když mu aktovku nesla maminka.

Když jsme došli až k Arsenale di Venezia, našli jsme vojenskou pevnost v Benátském stylu. Vypadalo to, jakoby někdo, kdo celý život stavěl kostely, dostal zakázku na stavbu pevnosti. To rozhodně není výtka. Vstup působí zároveň vojensky i okázale. Na sloupech, kde kanál vstupoval do pevnosti, byly ručičkové a sluneční hodiny. Oboje ukazovaly stejný čas (pamětníky hodin na brněnském Hlavním nádraží jistě tato informace šokuje jako Peťu).

Jen se zdálo, že se stále jedná o vojenský objekt, protože vstup byl zavřený a u dveří visela cedulka s několikajazyčným nápisem „Nepovolaným vstup zakázán“. Nikde žádná pokladna nebo turistické centrum. Ivet ale zaujala vstupní brána. Těžká železná dvoukřídlá vrata, která krom zavěšení ve sloupcích vybavil jejich stavitel ještě kolečky a kovovým páskem se zarážkami, po kterém mohla kolečka jezdit.

Od pevnosti jsme pokračovali po Campiello Tana a obdivovali jak masivní a velká (a červená) pevnost ve skutečnosti je. Naše kroky nás přes Fondamenta Rio della Tana zavedly až na via Giuseppe Garibaldi, kde jsme se zastavili v restauraci – nebo jsme si alespoň mysleli, že je to restaurace.

Nakonec se bohužel ukázalo, že je to jen bistro s běžnými cenami, ale nízkou kvalitou – naletěli jsme jako správní turisté. Naštěstí nám ani další den nebylo špatně, takže zase tak hrozné to nebylo, ale trochu to zkazilo dojem z druhého dne v Benátkách.

V přilehlém parku se sochou Giuseppe Garibaldiho a opilým starým rádoby námořníkem na vedlejší lavičce, jsme napsali část pohledů (adresy). Pak si nás ale námořník začal příliš všímat. Mluvil jen Italsky a vůbec ne plynule; netušili jsme, co chce, ale raději jsme vyklidili pole. Začínalo se šeřit a my si vzpomněli na náš plán vyfotit západ slunce.

Skoro to vyšlo. Když jsme ale dospěchali na Riva dei Sette Martiri (volné pokračování Riva degli Schiavoni), téměr okamžitě upoutal naši pozornost druhý zaoceánský parník, klestící si cestu pryč z Benátek. Uběhla asi hodina a oba remorkéry se stačily vrátit k přístavu obřích parníků a vyvést další, trochu menší, zaoceánské plavidlo – Thomson Majesty.

Přestože slunce už zmizelo za horizontem a my věděli, že na západ slunce to opravdu nebude, vytvořilo na obloze množství červánků. Gradient oblohy by možná na někoho mohl působit kýčovitě, ale to nám nezabránilo rozložit stativ a vytvořit několik panoramat o víc než 120 °.

Pomalu se setmělo. Udělali jsme ale ještě několik nočních fotek s dlouhou expozicí – s „duchy“ i bez nich. To celkovému dojmu z nábřeží docela pomohlo, protože eliminací turistů a adekvátním přepálením žárovek v pouličních lampách, získala promenáda magický středověký nádech.

Bylo už pozdě, uličky potemněly, ale ruch v hlavních Benátských tepnách nepolevoval. Pouliční prodejci vyměnili kabelky a „selfie-sticks“ za svítící vrtulky, které létaly vzduchem, a lákali unavené rodiče, aby je pořídili svým ratolestem.

Vraceli jsme se cestou, kterou jsme přišli (a Peťa prošel již tolikrát po herní mapě), přesto se s nocí stalo Benátek úplně jiné město. Nebylo strašidelné nebo nebezpečné, jen úplně jiné. Dokonce ani lidí nijak výrazně neubylo; možná i naopak.

Prodrali jsme se přes Ponte Rialto a trochu bloudili až k Frari – Peťa se nechtěl zeptat na cestu a Ivet nemohla najít cestu v mapě. Když jsme se „dohadovali“ nad mapou v záři pouliční lampy, jestli půjdeme doprava nebo doleva, všimla si nás starší paní, která šla zrovna kolem a jednoduchou angličtinou se nás zeptala, co hledáme. Když jsme jí řekli, že Frari, usmála se a ukázala cestu, kterou chtěla jít Ivet (jak jsme ale potom z mapy zjistili, došli bychom tam i tou cestou, kterou chtěl jít Peťa). Za další křižovatkou jsme stáli před Frari.

Udělali jsme ještě několik nočních fotek a dopsali zbylé pohlednice. Tedy až na jednu. Markéta nám totiž ne a ne poslat adresu do Lausanne a tak jsme nevěděli, kam ji (tu pohlednici) poslat. Říkali jsme si tehdy, že jí pohled pošleme až další den z Florencie.

Benátky jsou městem, na které se dobře vzpomíná. Člověk si sice může pamatovat špinavou vodu v kanálech a odlupující se omítku, zašlé barvy a pach přepáleného (rybího) tuku.

Může si ale také pamatovat naleštěné černé gondoly se zpívající gondoliéry. Vzpomínat na město plné kanálů, krásných dřevěných mostů a úzkých klikatých uliček. Město, kde je doprava doslova na vodě a přece všechno funguje. Město kostelů z červených cihel a slavných jmen jako Leonardo da Vinci nebo Antonio Vivaldi. Město, které se sice potápí, ale dělá to s italskou hrdostí.

Hned za hlavní branou se nachází vstup na hradby. Na rozdíl od hradeb v Assassin’s Creed, skutečné hradby jsou užší a nejspíš byly vybaveny jen odkrytým dřevěným ochozem. Ten nahradil novodobý kovový ochoz, který však nesahal po obvodu celých hradeb a na který se vybíralo vstupné.

Paní u okénka nás upozornila, že ochoz má od 13 do 14 obědovou pauzu a zeptala se, jestli si nechceme raději počkat; také nás ubezpečila, že se platí pouze jedno vstupné na oba ochozy (po náměstí San Marco příjemné překvapení). s foťákem na krku jsme paní dali za pravdu a vydali se „hlouběji“ do vesničky.

Dovnitř Monteriggioni se toho na rozdíl od její herní interpretace tolik nevejde. Celá vesnice sestává z jedné hlavní a asi pěti vedlejších ulic. Hlavní ulice tvoří ve středu vesnice přirozené náměstí – Piazza Roma – se studnou skoro uprostřed. Po pravé straně studny stojí kostel Santa Maria, který je asi nejrealističtější stavbou v herním Monteriggioni.

Uvnitř kostela chtěla Ivet udělat pár fotek, ale Peťa – který se nedíval jen přes hledáček objektivu – zaznamenal mírně negativní reakci na slastný zvuk závěrky našeho fotoaparátu. Raději jsme tedy od dalších fotek upustili a vrátili se na prosluněné náměstí.

Jednou z uliček ústících na náměstí i je via Dante Alighieri, kterou jsme nemohli neprojít a nevyfotit ji. Také jsme zavítali do (obou) obchodů se suvenýry. v jednom byly spíše tradiční upomínkové předměty, druhý se snažil čerpat ze slávy série Assasin’s Creed a krom her samotných (v italštině), nabízel i další propriety od knih, přes přívěšky až po repliky templářských mečů a brnění. Součástí obchodu byla i drobná výstava s templářskou tématikou. Obchod se neomezoval jen na Assassin’s Creed, ale ke koupi byly i jednotlivé horcruxy, brože z Pána prstenů, pentagramy, přívěsky s meči, sekerami, názvy her, postavičky z her…

Další zajímavostí je cesta vedoucí skrz druhou bránu z města. Na rozdíl od herní interpretace není Monteriggioni samotné postavené na rovném vrcholku kopce, ale od náměstí se více či méně každým směrem svažuje. Kopec je nestrmější právě směrem k druhé bráně. Aby při dešti netekla voda po celé ulici, je cesta ve středu trochu vypouklá a po stranách vedou odtokové kanálky. Chytrý architekt cestu postavil tak, že dláždění tvoří střechovitě uspořádané podlouhlé dlaždice, které díky drobnému výškovému rozdílu odvádí vodu vždy do pravého nebo levého odtokového kanálku a voda v cestě nemůže vytvářet výmoly.

Čas oběda už minul a my si chtěli spravit chuť večeře předešlého dne pravým italským jídlem. v Monteriggioni jsme zaznamenali dvě restaurace – obě na náměstí, dokonce prakticky vedle sebe – a 3 kavárny. Ještě před branou nás nějaká slečna vybavila lístečkem nabízejícím úhradu parkovného (2 €), pokud se najíme v Ristorante da Remo. A tak jsme to udělali.

Ristorante da Remo se ukázala být malebným penzionem se zahradou plnou zeleně. Stoly byly jak ve zděné části domu, tak i v zahradním altánu a pod širým nebem. v zahradě všechno jen kvetlo, na obloze svítilo slunce, zpívali ptáci… širé nebe byla jasná volba.

Servírované jídlo sice mělo cenovku srovnatelnou s Benátkami, ale chuťově bylo opravdu vynikající. Bylo nám trochu hloupé vybrat si z menu týdenní nabídku, ale podle popisu neznělo nic jiného z poloviny tak dobře. Oba jsme si objednali těstoviny s rajčaty a česnekem. Když jsme si ještě navíc nechali přinést čistou vodu, měl o nás číšník bohužel „jasno“.

Po vydatném obědě jsme se vypravili na hradby. Vystoupali jsme po konstrukci z mřížkované oceli do přibližně 10m výšky. Udělali jsme několik panoramat a kochali se nádhernou Toskánskou krajinou. Na ochoze byly navíc umístěny tabule s historickými reáliemi o Monteriggioni, které jsme pečlivě zaznamenali pro eventuální další přečtení.

Když jsme sešli z prvního ochozu, museli jsme znovu přejít celé městečko, aby nás, ještě trochu milejší, pokladní pustila na druhý ochoz. Ten byl sice kratší, než první, avšak s podobně ohromujícím výhledem.

Markéta nám stále ještě neposlala adresu, takže nám nevadilo, když jsme zjistili, že v místním tabáku již vyprodali zásobu známek.

Vesnička Monteriggioni možná nemůže nabídnout víc, než starověké hradby a kopec historie, rozkládá se ale uprostřed překrásné toskánské přírody a uprostřed horkého léta mohou jeho tlusté zdi nabídnout vítané útočiště cyklistům, kteří se vydají po naučné cyklistické stezce popisující rivalitu Florencie a Sieny v době mezi 13. a 15. stoletím.

Možná, že obyvatelé až moc spoléhají na historickou hodnotu města, které hrálo důležitou roli naposledy před bezmála 600 lety, objevilo se v Danteho Božské komedii nebo druhém díle série Assassin’s Creed. Na druhou stranu není velká šance, že by se z vesnice stalo město nebo snad metropole a tak je možná lepší, když se snaží uchovat pro zbytek světa kousek životů našich předků.

Jakmile jsme vynesli věci do pokoje, vzali jsme foťák a stativ a vypravili se do centra města. Chtěli jsme zjistit, kolik času by zabralo chodit pěšky a tak jsme se po svých vydali ulicí Via di Maragliano, poté přes Via Cassia na Viale Belfriore (městský okruh) a dále po Via della Scala. Tady jsme si trošku zašli, protože jsme nenašli přechod pro chodce.

Odměnou nám ale bylo průčelí baziliky Santa Maria Novella, které však bylo zrovna v rekonstrukci a Peťu moc nezaujalo – podle něj měla bazilika takový „odrbaný čumák“. Od Novelly nás vedl dav lidí neomylně k Il Duomo – katedrále Santa Maria del Fiore.

Jak jsme procházeli ulicemi, které mohly patřit každému jinému evropskému městu, rozevřelo se před námi znenadání náměstí a mezi domy potemnělými soumrakem se vztyčil ohromný bílý nasvícený kolos chrámu korunovaného červenou kopulí. Chrám i kampanila vypadaly jako z jiného světa a my opět šahali po stativu a Ivet si připravovala svoji vertikálně pevnou pravačku.

Oběd v Monteriggioni byl sice výborný, ale o bezmála 5 hodin a sušenku na osobu později jsme začínali dostávat hlad. Historické centrum Florencie není plné jen památek a drahých hotelů, ale i drahých restaurací, a protože se i po dvou letech pracovního procesu stále cítíme spíše jako chudí studenti, rozhodli jsme se kulinářské speciality 4 a vícehvězdičkových restaurací vynechat. Po zkušenosti s Benátskými bistry jsme navíc neměli důvěru ani v žádnou obdobu českých „hladových oken“. Navíc jsme začínali být opravdu unavení. Když jsme ale vyrazili zpět k hotelu, usmálo se na nás na Piazza della Stazione štěstí a my zahledli McDonald’s – na burger se salátem a pomerančovým džusem slyšela i Ivet.

Vědomi si předešlé navigační chyby jsme z McDonaldu vyrazili po Via Luigi Alamanni, po které jsme došli až k Viale Belfiore a známou cestou po Via Cassia a Via di Maragliano jsme doputovali až k hotelu. Závěrem cesty bylo jasné, že další den pojedeme autobusem.

Cesta autobusem trvala jen krátce a opět jsme stanuli coby kamenem dohodil (přesněji, na dohled (přesněji, za rohem)) od Cattedrale di Santa Maria del Fiore. v ranním světle katedrála nepůsobila tak magicky jako předešlý večer a trochu lépe zapadala mezi okolní budovy náměstí del Duomo. Stále však bylo jasné, že se jedná o výjimečnou stavbu.

Vyfotili jsme si katedrálu i věž v denním světle. Fascinování velikostí, krásou a propracovaností renesanční stavby jsme se jali hledat, kolik stojí vstupné. Byli jsme příjemně překvapeni zjištěním, že za 10 € se každý můžeme podívat na vrchol Giottovy kampanily i dómu katedrály, prohlédnout křtitelnici, archeologické vykopávky pod katedrálou a ještě se podívat do Museo del Opera dell Duomo – muzea komise pro výstavbu a zachování katedrály založené roku 1296.

Vnější zvláštností věže jsou patra reprezentovaná okny, jejichž absolutní výška byla zvolena tak, aby se od úpatí zvonice jevila relativně stejně vysoká. Vnitřní zvláštností jsou pak uzoučké schody, které nutí turisty k velmi vyhýbavému pohybu směrem nahoru i dolů. Pro americké turisty je věž zcela nevhodná, protože na vrchol nevede výtah, eskalátor, ani silnice. Pouze 3 patra a 414 schodů.

V prvním patře – na úrovni střech okolních domů – jsme měli krásný výhled na bok katedrály. Pár ve věku Peťových rodičů, který vyšel po schodech chvíli před námi, se rozhodl, že zbylé schody nechá mladším ročníkům.

Ve druhém patře – přesněji ochoze, kterým bylo možné procházet jen po směru hodinových ručiček (přirozený tok turistů vytvořil obdobu kruhového objezdu) – jsme bezpečně nad střechami domů shlíželi na promenádu vedoucí podél bočních lodí katedrály. Že se lidé mají rádi nejen na Pařížských mostech, dokazovala mříž s visacími zámky.

Ve třetím patře – nad úrovní snad všech kostelů ve městě krom Il Duomo – jsme si udělali krátkou pauzu, napili se a vyfotili společnou fotografii se zvonem. Ačkoliv se to zdálo nemožné, schody z třetího patra na vrchol věže byly ještě užší, než doposud, a tak turistická davová vynalézavost musela přijít s inovativní myšlenkou kyvadlového pochodu po schodech.

Vrchol věže nám poskytl úchvatný pohled na město červených střech, kostelů a výrazně menšího množství vody v ulicích, než bylo v Benátkách. Jediná stavba, která se tyčila ještě trochu výš, byl samotný dóm katedrály.

Přestože byla věž plná turistů, rozhodli jsme se zůstat tak dlouho, abychom vytvořili 4 panoramatické fotky – každou z jednoho rohu věže, v úhlu přibližně 120 °. Výsledek složení jednotlivých panoramat pak vytvořil téměř 360° obraz Florencie z vrcholku této úžasné věže.

Po hodině strávené na zvonici jsme se vypravili do katedrály. Vstup do ní je zdarma, přestože ho hlídají dva bodyguardi. Uvnitř jsou průvodci, kteří pořádají krátké komentované prohlídky a od nichž jsme se dozvěděli hodně zajímavostí.

Naše průvodkyně mluvila velmi slušnou angličtinou. Na obrazech pomníků s koňmi nám vysvětlila posun v malbách obrazů, který se odehrál během asi 40 let a který odstartoval sám Leonardo da Vinci, když se zde učil u mistra Verrochia. Ukázala nám jedny z nejstarších ručičkových hodin, které mají 24 hodin (kde 24. hodina odpovídá západu slunce – tzv. hora italica) a které jdou, podle slov samotné průvodkyně, „proti směru hodinových ručiček“.

Také nám vysvětlila, že protože katedrála vznikla za renezance, není uvnitř zdobená církevními, nýbrž světskými motivy – měšťané chtěli ukázat krásu a kulturní bohatství svého města, nikoliv postavit svatostánek Boha. To přišlo Peťovi na renezanci velmi sympatické.

Pokud je nějaká služba, která je bezplatná a za kterou bychom byli ochotní si zaplatit, byla to ta komentovaná prohlídka katedrály. Průvodkyně nás navnadila na výstup na vrchol kopule, přidala několik zajímavostí o stavbě, ale i o Florencii, a nakonec se na nás usmála a doporučila nám prohlídku vykopávek pod katedrálou.

Dozvěděli jsme se, že na místě nynější katedrály stály již 3 kostely, z nichž nejstarší byl římský chrám. Mezi architektonicky jistě významnými kusy starých budov jsme našli i mozaiku páva a erb Medicejských – nebo, jak říkal Peťa: Rytíře, který baští pizzu.

Najít obrovskou kopuli není problém. Najít vstup do kopule je trochu těžší. Nachází se v místě, kde se setkává dóm s levou lodí katedrály a je střežen dalšími bodyguardy, kteří navíc ještě kontrolují lístky (respektive hlídají turniket, který kontroluje lístky).

Fronta u bočního vchodu do katedrály – na kopuli – byla o poznání delší, než před hlavním vstupem do chrámu samotného. Situaci moc nepomáhalo, že turisté byli dovnitř pouštěni po dávkách, nikoliv v souvislém „proudu“. Během čekání jsme stihli posvačit, sledovat psa marně šilhajícího do výlohy obchodu s pralinkami, sledovat Peťu marně šilhajícího do výlohy toho stejného obchodu s pralinkami a obdivovat preciznost vnější výzdoby katedrály.

Cesta na vrchol kopule byla podobně stísněná jako výstup na zvonici s tím rozdílem, že turistický provoz je zde striktně jednosměrný – a nebyla by to Itálie, kdyby toto striktní řízení nemělo výjimku v podobně jedné obousměrné pasáže.

Když jsme procházeli podél fresek na vnitřní straně kopule, museli jsme dát průvodkyni za pravdu – je tam tolik detailů, které nejsou ze země vidět, až oči přecházely. Fresky vznikly až dlouho po dostavbě kopule, kterou navrhl Arnolfo di Cambio s vědomím, že za jeho života se nedokončí (a tudíž „přehlédl“ omezení soudobé technologie a vyprojektoval ji opravdu obří). Skutečným architektem a stavitelem kopule byl Filippo Brunelleschi, který se po prohraném konkurzu na bronzové reliéfy dveří křtitelnice vytratil do Říma jako zneuctěný sochař, aby se o pár let později vrátil a proslavil jako architekt. A byl to právě on, kdo protestoval proti výmalbě dómu, a to tak vehementně, že práce na freskách Posledního soudu nezačaly dřív, než 20 let po jeho smrti.

Bylo velmi zvláštní procházet mezi vnějším a vnitřním pláštěm kopule po strmých kamenných schodech. Lidé museli být dřív opravdu nižší. Ale hlavně, Brunelleschi musel být opravdu geniální, aby navrhl a postavil tak obrovskou kopuli s technologiemi, jejichž nejsložitější části sestávaly z dřevěných kladek a lněných provazů.

Výhled z ochozu na vrcholku dómu je podobně úchvatný jako z Giottovy zvonice. Hlavním rozdílem je, že člověk vidí zvonici (a že se na ni dívá shora) – zde je na místě podotknout, že v Assassin’s Creed je zvonice vyšší, než kopule, což je herní nepřesnost a Ivet měla pravdu, když tvrdila, že ve skutečnosti je to naopak.

Na vrcholku dómu jsme si, podobně jako na Eiffelově věži, nechali udělat společnou fotku od náhodných spolu-turistů. Ukázalo se, že je dobré si náhodné spolu-turisty volit na základě fotoaparátu, který drží. Vybrali jsme si tedy dalšího spolu-turistu se zrcadlovkou a ten už nás dokázal vyfotit tak, abychom na fotce byli oba i s kampanilou di Giotto.

Sestup nám trochu znepříjemnili jiní čeští turisté, kteří si vykládali o tom, jak čekali, že to teda bude větší a kdesi cosi – Pražákům se prostě člověk nezavděčí. Ani v Itálii. Uprostřed Toskánska. Na Il Duomo.

Poslední „zastávkou“, která nám na náměstí velkého dómu ještě zbývala, byla křtitelnice. z venku se opravovala, a tak jsme neměli žádná velká očekávání – po dominantách náměstí na nás přibližně 40m stavba křtitelnice z 11. století obalená v lešení nepůsobila nijak výjimečně.

Uvnitř jsme ale žasli nad (tedy vlastně pod) kopulí zdobenou mozaikou vykládanou (asi) ryzím zlatem. Působila opravdu církevně, jak napovídají i motivy: Poslední soud, chór andělů, příběhy z knihy Genesis, příběhy o Josefovi, Marii a Kristu a Janu Křtiteli.

Ve křtitelnici je několik metrů nad zemí bohatě zdobená lodžie – nejspíš pro čestné a/nebo majetné hosty. Vedou do ní zvláštní skryté dveře. Dvěma japonským turistkám se je podařilo „odkrýt“, ale než se stihly dostat nahoru, prozradil je vrzající schod (který jinak vypadal, že vede do zdi) a pohotová bodyguardka s tváří buldočí je vyvedla z budovy.

Zatímco v katedrále byla přístupná pouze jedna široká jednosměrná cesta vedoucí od levého čelního vstupu do východu v pravé lodi, která taktně obcházela střed kostela a tvářila se zcela nevinně; ve křtitelnici byla v přesném středu ohrádka, která jasně říkala, že fotit kopuli z jejího přesného středu mohou jenom fotografové, kteří vypíší opravdu tučný šek.

Před druhou jsme už míjeli Medicejský palác – stál trochu blíž hlavnímu Florentskému náměstí, než ve hře, a Peťa si ještě několik měsíců po dovolené myslel, že jsme na něj narazili jen náhodou. Od paláce jsme zatočili na západ ke kostelu San Lorenzo, jehož kopule je zmenšeninou Il Duomo, která měla dokázat, že Brunelleschiho návrh dómu je realizovatelný.

Na malém náměstí před bazilikou ležel velký klidný pes. Pes byl přivázaný ke kovové konstrukci. Konstrukce byla součástí stánku. A ve stánku prodávali pohledy s menší „vysokohorskou přirážkou“, než jinde. Zde by bylo vhodné poznamenat, že Markéta nám svou adresu v Lausanne ještě stále neposlala. Protože máme pochopení pro pilné studentky, odložili jsme psaní pohledů na později a řekli si, že než budeme odpoledne odesílat pohledy, určitě nám se ozve.

Následovala krátká cesta na jih a Palazzo Strozzi – reálný ekvivalent herního Palazzo Auditore. Ten na Peťu udělal lepší dojem, ale Ivet ho tajně podezřívala, že to mělo co dělat s caffè latte, které jsme si v jeho útrobách dopřáli, než jsme vyrazili na další cestu.

Centrum Florencie je menší, než se možná na první pohled – po hodinách strávených v ulicích fiktivní Florencie 15. století – může zdát. s trochou nepozornosti jsme místo na Piazza della Signoria mohli skončit uprostřed řeky Arno. Naštěstí je Ivet lepší navigátor, než James May, a proto jsme došli ke kostelu Santa Trinita, na který by bez ní Peťa zcela zapomněl (přitom se jedná o první kostel, který mladý Ezio Auditore v Assassin’s Creed pokoří). Kostel byl bohužel vmáčknutý mezi ostatní domy a krom atypického průčelí se od ostatních budov nijak výrazněji neodlišoval.

Námi (Ivet) zvolená trasa, se ukázala jako výborná volba. Jednak jsme cestou zaznamenali několik hezkých graffiti. Dvajak jsme na křižovatce ulic Borgo Santi Apostoli (na mapě vypadá mnohem širší, než ve skutečnosti) a Vicolo dell’Orto měli možnost vidět uměleckou instalaci složenou ze soch humanoidních démonů. A do třetice jsme potkali dva úžasně chlupaté psy, které se nám bohužel nepodařilo ostře vyfotit.

Ulice Via Lambertesca a Piazzale degli Uffizi nás dovedly na slavné náměstí, kde se tyčí středověká radnice Palazzo Vecchio a Loggia dei Lanzi, z jejíhož balkónu je, dle průvodkyně ze Santa Maria del Fiore, nejlepší výhled na kopuli Il Duomo.

Na náměstí se nám „podařilo“ vyfotit základ druhého panoramatu, které se nám tak úplně nepovedlo dle prvotních očekávání. Tentokrát byla hlavní příčinou nedostatečně horizontálně pevná ruka fotografa, ale na Ivčinu obranu je třeba říct, že nafotit víc než kopu fotek s dostatečným, ale ne zbytečným, a zároveň rovnoměrným překryvem by byl obtížný úkol i s možností horizontální fixace.

Jak jsme fotili jednotlivé skulptury na náměstí, projelo kolem nás hned několik typů italských ozbrojených složek – městská policie, státní policie, karabiniéři, pěší i motorizovaní. Mírně znechucení davem na náměstí jsme se dále vydali po Via della Ninna.

Na křižovatce s Via dei Castellani jsme se konečně našli tabák – ke dříve koupeným pohledům nám totiž stále ještě chyběly poštovní známky. Jako správní nezkušení turisté jsme se nechali přesvědčit ke koupi dražších známek soukromé společnosti (hlavně proto, že ty normální už „neměli“).

Naše další kroky vedly na náměstí před bazilikou Svatého kříže. Cestou k bazilice se projevila Peťova neznalost latiny, když se Santa Croce pokoušel (za pomoci angličtiny) přeložit jako „Svatý rozkrok“ – dokonce mu to přišlo jako vhodné pojmenování pro baziliku, kterou byli Františkáni nuceni postavit pro papeže Evžena IV.

Tato největší Františkánská bazilika (jediná) je fasádou ne nepodobná architektuře Santa Maria del Fiore. U jejího severozápadního rohu stojí socha Danteho Aligierioho a také obchod pravého ševce. Ceny uvnitř dobře klimatizovaného a udržovaného obchodu vonícího čerstvou kůží byly prakticky stejné jako v Brně. Jediný drobný rozdíl byl, že jednotku Kč nahradil symbol € – například malá peněženka ve tvaru prasete z Angry Birds za 50 nebo kožený kabát za 5.000.

Bazilika byla naše nejvýchodnější destinace. Na jihovýchodě se tyčila ještě Michelangelova vyhlídka, kterou jsme viděli při příjezdu z Monteriggioni, ale ta se nám do plánu nevešla. Byli jsme téměř na konci naší cesty po Florencii a tak jsme se zvesela vydali jihozápadním směrem na Ponte Vecchio. Protože slunce svítilo, až nám bylo horko, drželi jsme se raději ve stínu a zvolili Via dei Vagallai, prošli kolem muzea renesančního umění Uffizi Gallery a ocitli se v podloubí vedoucímu k mostu.

Jako každá památka byl i most Vecchio okupovaný turisty (a další 2 zrovna přibyli). Když člověk stojí na mostě, tak mostovitost místa ve skutečnosti připomíná jen střední pasáž, která není po obou stranách zastavěná obchody.

Od mostu nás cesta zavedla rovnou před palác Pitti. Palác byl velký. Vstupné se rozhodlo nezaostávat. Protože jsme neměli chuť procházet další renesanční památku – a protože palác neměl dóm – pokračovali jsme po Via Romana až k parku Giardino Corsi.

Na protější straně parku se nacházel vstup do rozlehlých palácových zahrad. Zahrady byly veliké. Vstupné se rozhodlo nezaostávat. Protože jsme neměli chuť platit za „několik“ stromů, cestiček a trávník stejně jako za jistou renesanční stavbu – a protože zahrady neměly dóm – vrátili jsme se až před palác Pitti, odkud jsme začali hledat pravou Italskou tratorii (a pak, že ty reklamy nejsou k ničemu. Peťa se naučil nové slovo!).

Následující ¾ hodiny jsme se proplétali úzkými Florentskými uličkami (které oproti Benátským mají tu výhodu, že prakticky nikdy nekončí schůdky vedoucími přímo do vodního kanálu), než jsme našli restauraci, která by se nám líbila.

Tratorii Dante jsme málem minuli, ale zaujal nás interiér, který byl vidět skrz prosklené francouzské dveře. Když jsme si přečetli název, bylo nám jasné, kde budeme dnes večeřet. Byl by přeci hřích opustit Florencii (jejíž klíčový rod má Pizzu ve znaku (od tohoto tvrzení se Ivet distancuje)), aniž bychom ochutnali pravou italskou pizzu a pravé italské víno.

Obsluha byla velmi příjemná a mluvila dobrou angličtinou, ačkoliv jsme byli, na florentské podmínky, docela daleko od centra. Pizza stála za každý cent, který jsme za ni zaplatili, a pokud bychom jeli do Florencie znovu, určitě bychom se chtěli najíst v této restauraci.

Ukázalo se, že majitel propůjčil jméno Dante nejen své restauraci, ale i vlastní značce vína. Pod obrazem Danteho Alligieriho by jistě nebylo vhodné popíjet víno, které by neneslo jeho jméno, a tak jsme si, snad poprvé v našem společném životě, objednali půl litru rozlévaného vína.

Víno Dante je červené a možná trochu těžké, ale rozhodně chutná výborně. Tak výborně, že jsme si jednu lahev přivezli až do Brna. Než jsme ji ale stihli vypít, ukázalo se, že více než dalších 8 měsíců ji nebudeme moci vypít společně a tudíž si bude muset lahvinka počkat na nějakou velkou příležitost, třeba nulté narozeniny.

V mírně ovíněném stavu jsme napsali pohlednice, které jsme chtěli z Florencie poslat (tedy až na jednu. Markéta nám totiž ne a ne poslat adresu do Lausanne).

Museli jsme na servírky působit více podnapile, než jak ovíněně jsme se cítili, protože po zaplacení přibližně 50€ účtu nám přinesly malé štamprle něčeho, co Ivet hrozně chutnalo, Peťovi to připomínalo rozpuštěné gumové medvídky s mátou a později to bylo možné popsat jedině jako „vyprošťovák“.

Vraceli jsme pomalu ale jistě k bazilice Santa Maria Novella, odkud nám jel autobus zpět k hotelu. Cestou po mostě přes řeku Arno jsme si všimli krásně se zrcadlících nočních světel na její hladině. Postavili jsme stativ. Na zábradlí.

Jediný problém byl, že „světlíška“ byla na obou stranách mostu. Protože jsme neměli jasnou představu o expozici, vyfotili jsme severozápad řeky s nějakou závěrkou, přešli jsme na protější stranu mostu a se stejnou závěrkou vyfotili jihovýchod řeky. Pak nám přišlo, že by možná nebylo špatné závěru zkrátit nebo prodloužit a celý postup jsme opakovali. Protože máme smysl pro dodržování právních předpisů, včetně pravidel silničního provozu, přecházeli jsme vždy po přechodě. Napočtvrté jsme ale poklesli na duchu a než abychom se z poloviny mostu vraceli k přechodu, drze jsme jej přeběhli.

Od chvíle co jsme koupili „speciální“ poštovní známky, hledali jsme po očku speciální schránku, do které se písemnosti opatřené známkami, jako byly ty naše, musí házet. Ačkoliv byla na druhé straně sáčku se známkami mapka Firenze, která schránkami jen kvetla, nedařilo se nám žádnou najít.

Byli jsme dokonce tak bezradní, že jsme se byli zeptat v lékárně – jeden z mála podniků, které byly v historické části města ještě otevřené (a měly méně než 4 hvězdičky). Bohužel, ani sličné lékárnice ani sličná Ivet (která na rozdíl od lékárnic uměla číst v mapách) tuto bolístku nedokázaly vyléčit.

Už jsme pomalu začínali naše hledání vzdávat. Řekli jsme si, že i přes zdržení a zajížďku můžeme pohledy poslat další den ráno. Procházeli jsme zrovna kolem baziliky Santa Maria Novella, když jsme si vzpomněli, že bychom našim nejbližším mohli přivést nějaké upomínkové předměty.

Na konci náměstí před Novellou byl stánek se suvenýry, kde se Ivet líbili plyšáci. Jak se ukázalo, stánek obsluhoval příjemný, asi 40letý Ital. Nakonec jsme vybrali dárečky pro všechny. Protože byl opravdu velmi milý a i přes nedokonalou znalost angličtiny s námi udržoval příjemnou konverzaci, nechali jsme mu snad relativně slušné dýško – zaokrouhlili jsme cenu nášeho nákupu na celé desítky € nahoru.

Zlí jazykové mohou namítat, že to bylo jen z 18 na 20, ale příjemně nás překvapil jeho pokus o odmítnutí – jak podotkla Ivet, od téměř stánkového prodavače suvenýrů by takovou reakci opravdu nečekala.

Na našem pomyslném seznamu úkolů ještě zbývalo vyřešit problém se známkami, došli jsme k závěru, že nemůžeme nic zkazit, když se milého prodavače na záhadné poštovní schránky zeptáme.

Jsme z toho překvapení ještě teď, ale prodavač se začal hrozně smát a gestikulovat ven z obchodu – na jedné ze zdí, těsně vedle jím vystavovaného zboží, visela černá schránka s logem „naší“ poštovní společnosti.

Důležitým poučením je, že černé schránky se potmě těžko hledají.

Florencie je moderní město se středověkým srdcem, které se rozkládá v krajině toskánských kopců. Koncentrace většiny památek ve středu umožňuje strávit v něm pouhý den a prohlédnout si většinu těch nejznámějších. Město však oproti Benátkám není tak prvoplánově výjimečné – je to možná jeho klad i zápor.

Cestou do Firenze člověk musí projet přes jednu z nejzajímavějších dálnic, které Itálie nabízí. Co by kamenem dohodil je mnoho míst, kde se psala italská historie… Možná i proto je pro nás snáze představitelné, že bychom ve městě a hlavně jeho okolí strávili třeba týden nebo i čtrnáct dní. Rozhodně ale v jiném hotelu.

Pisa je přímořské město, které ale neleží u přímo u moře. Jako v každém městě se zde najde jistě hodně pamětihodností, ale na základě přibližně hodinové návštěvy nemůžeme vyvozovat nějaké závěry. Město na nás nenechalo takový dojem, abychom se do něj chtěli cíleně podívat, bude-li nějaké příště. Zároveň se další spontánní cestě do Pisy nebráníme.

Jak Mirael pod Ivčiným vedením polykala litry drahého Italského benzínu, polykala i zbývající kilometry. Když jsme minuli první sjezd na Udine, vzpomněl si Peťa, že ráno ve Florencii ani v Pise nezkontroloval e-maily, kdyby se Markéta přece jen ozvala. Ozvala se.

Vezli jsme s sebou už 2 italské pohledy a 1 italskou známku (kterou jsme koupili v Benátkách v dobré víře, že nám kýžená adresa během chvíle přijde). Měli jsme pocit, že pokud je v našich silách nějak odměnit, jistě nezměrné, úsilí jedné zaneprázdněné české studentky nacházející se toho času v Lausanne, musíme té příležitosti využít.

Pomocí přímo Sherlockovské dedukce jsme došli k závěru, že v Udine budou mít poštovní schránky. Naštěstí jsme přitom neminuli poslední sjezd – Udine Nord – a tak mohla naše mise Hledání poslední italské poštovní schránky začít.

Zde se projevila Peťova nevůle číst v mapách, protože hledáním pošty v navigaci strávil veškerou dobu, kterou Mirael trvalo urazit 25 km zpět do města. Záhadu Udine bez pošt nakonec musela vyřešit Ivet, když jsme zastavili na univerzitním parkovišti u Via delle Scienze. z Peťova pohledu provedla několik tajemných magických obřadů s navigací (jako POI a dvojklik) a najednou našla poštu ani ne kilometr od parkoviště, na kterém jsme stáli.

Když jsme dorazili na Via Val d’Arzino, překvapil nás (skate)park plný graffiti, do kterého nás navigace zavedla. Sepsali jsme pohled, vhodili jej do schránky a vybalili svačinu. Posilnění sušenkami a lahvinkou jistě pramenité florentské vody jsme vytáhli foťák – díky MarMar, byla to příjemná zajížďka.

Zvažovali jsme delší zastávku v Udine, ale vzhledem k pokročilé hodině jsme se nakonec rozhodli střed města nenavštívit. Žádná z několika málo pamětihodností, které Peťa o Udine narychlo našel, Ivet nezaujala natolik, aby se chtěla do centra středověkého městečka podívat. Protože jsme v Udine strávili ještě o necelou hodinu méně času, než v Pise, bylo by nevhodné z našeho pobytu vyvozovat konkrétnější závěry – snad jen, že tam mají u pošty hezčí graffiti, než na šikmé věži v Pise.