π - Stalo se 14. 07. 2012 ve 12:00

Úplně první věc, kterou bylo třeba vyřešit po té, co jsme se shodli, že "letos do toho prašíme", bylo místo a datum svatby. Načetli jsme nějaké ty brožury, včetně jedné, podle níž jsme byli už snad 3/4 roku ve skluzu (a to byl leden), a zjistili, že záleží na tom, zde chce mít člověk svatbu církvení nebo světskou a u světské pak, zda na radnici nebo někde jinde. Nakonec jsme naznali, že nám teorie nepomůže a prostě se půjdeme zeptat. Nejen proto, že v místě trvalého bydliště (alespoň jednoho) snoubence je obřad zdarma, jsme se rozhodli pro Kroměříž. Je to nádherné město s nádhernou radnicí a i kdyby ani jeden z nás z Kroměříže nebyl, stejně bychom o ní uvažovali (cena obřadu je vlastně to nejmenší).

Když jsme úspěšně vybrali město, potřebovali jsme se ještě schodnout na formě, resp. místě svatby. Oba jsme bezvěrci až ateisté a svatby s církevníky na nás neudělali dojem. Volili jsme tedy nějaké světské (čti normální) místo. Kroměříž je slavná zámkem, Podzámeckou zahradou a Květnou zahradou. Zámek jsme vyloučili, protože jsme krom slov "ano" chtěli za našetřené peníze i šaty, fotografa a hostinu. Když jsme se vypravili na městský úřad, neměli jsme ještě zcela jasno. Nakonec nás ale Podzámecká zahrada tak úplně nelákala a rotunda v Květné byla v termínu svatby v rekonstrukci. Navíc mají svatby venku několik nevýhod: záleží na počasí a to půl roku dopředu neodhadnete; musíte sehnat vybavení - židle, stoly, slunečníky, koberečky, řůžové plameňáky, zahradní trpaslíky, ...; musíte se v den svatby starat o to, kdo vybavení postaví a kdo ho poté uklidí.

Zbývalo už jen datum a čas. I když v Brně bývá podle našich zpráv nával už v lednu a radnice snoubence odmítají, v Kroměříži se na nás tou dobou dívali jak z jara. Chtěli jsme vybrat víkend, aby mohli bez problémů i pracující. Spíš sobotu než neděli, protože po neděli následuje pondělí. A nakonec jsme potřebovali najít termín až po odevzdání DPPO a to tak, abychom se po termínu stihli i vyspat a zařídit svatbu. Nakonec nám padlo do oka hezké soudělné datum 14. 7. Čas byl úplně na nás, protože rezervační kalendář byl pro toto datum prázdný a tak jsme si zarezervovali pravé poledne. Vyplnili jsme papíry, podepsali souhlasy, ukázali rodné listy.

Obecně platí, že než máte termín svatby, nemůžete nic zařizovat, takže je opravdu dobré začít termínem. Ono vás to ale samozřejmě trkne i samo. Když se v půjčovně, pekárně nebo restauraci ptají "na kdy to chcete".

Když už máte termín, jste na jednu stranu klidnější, na stranu druhou řešíte, co ještě musíte zařídit. Nejprve je vhodné si stanovit rozpočet. Je to sice jedna z věcí, které nakonec stejně nejspíš překročíte, ale alespoň rámcová částka leccos vyřeší. My, jakožto chudí studenti a nespolečenští introverti, jsme se rozhodli pro částku kolem 40 000. Několik večerů jsme věnovali diskusím na téma "zvyky a chceme je? Fakt?" a na počet svatebčanů (čili hostů na hostině).

Svatbu jsme chtěli mít podle nás. Nechtěli jsme si nechat mluvit ani do jídelníčku, ani do seznamu hostů a už vůbec ne do programu celé akce. To znamenalo, že si nemůžeme nechat zaplatit to či ono od těch či oněch rodičů. Proto jsme se rozhodli, že svatba bude komorní. Ani jeden z nás netíhne k alkoholu nebo mejdanům (či jak se tomu dnes říká). Úzká skupina svatebčanů nám také umožnila nedělat rozlučky a neprotahovat hostinu až do rána jen proto, že chceme někoho pobavit.

Asi nejdůležitějším motem celé svatby bylo "Je to NAŠE svatba". Bylo to asi tím, že jsme se na toto téma s nikým moc nediskutovali a nikoho (z rodičů) jsme nežádali aby nám s tím či oním vypomohl, ale nikdo se nám do ničeho nesnažil moc mluvit. Dohodli jsme se, že nemáme žádný vztah ke zvykům typu "rozbíjení talíře" (chudák talíř!), "jezení (děravou) lžičkou", "únos nevěsty", ... Vyřadili jsme je a jsme tomu opravdu rádi. Svatba je sice něco vyjímečného, co člověk nedělá moc často - věříme, že my ji dělali poprvé a naposledy - ale neznamená to, že sebe bude dělat idiota jiným, než běžným způsobem (alespoň podle nás). Nikdy pak nezapomeneme na to, když jsme svatbu probírali s některými lidmi (hlavně ženského pohlaví). Při prvních 3 takových rozhovorech, zcela nezávisle na sobě, v určité chvíli následoval vyděšený výkřik: "Jak jako zelený šaty?", "Jak jako, že nebudete tančit?", "Jak jako, že uvidíš nevěstu v šatech před svatbou?". Potom už si člověk zvykl.

Co jsme spolu začali chodit, vypěstovali jsme si oblibu v zelené. Řekněme to takto kulatně, protože jinak by to mohlo vypadat, že máme nevyrovaný vztah a jeden ovlivňuje druhého. Máme vyrovnaný vztah - ovlivňujeme se vzájemně, i když v mimoběžných věcech. Protože tedy máme rádi zelenou, schodli jsme se, že by nevěsta měla mít zelené šaty. S ženichem je to horší, protože zelené obleky se běžně nedělají a šaty i oblek jsme si chtěli půjčit - ze zkušeností našich rodičů nikdo koupené svatební šaty po svatbě nenosil, maximálně je někteří předělají. Uvažovali jsme tedy zelenou košili nebo kravatu v klasickém, černém obleku. Nakonec vyhrála kombinace bílé košile a zelené vázanky (ty jsme koupili).

Prohledali jsme Internet a našli si nějaké brněnské svatební salony. Vzali sestru (protože muži na ženském oblečení stejně vidí jen ženu pod ním) a šli vybírat. Zelených šatů nebylo mnoho - byly to šaty určené pro družičky - ale přesto jsme už ve druhém salónu našli ty pravé. Navíc to nebyly svatební, ale společenské šaty a ty jsou i na půjčení mnohem levnější. Shodou okolností měli v salonu i obleky (zde nezáleží, jestli jsou svatební nebo ne) a protože zde byl jeden, který dobře padnul a oběma se nám líbil, vybrali jsme i oblek.

Je dobré zarezervovat si šaty i oblek co nejdřív, protože svatby mají tendenci se kumulovat kolem určitých dat (šaty se půjčují většinou na celý víkend) a kdo pozdě chodí, na to ho nezbydou. Naše šťastné šaty na nás čekali v salonu Krissbey - http://www.krissbey.cz . Krom nádherných šatů jsou tam moc milé paní, které rády pomohou a vyznají se.

Když jsme vybírali prstýnky, které si v "ten den" vyměníme, rozhodovali jsme se mezi klasickým zlatem (které nás moc nelákalo), bílým zlatem (které jsme si nemohli dovolit), chirugickou ocelí (která nám naopak přišla "levná") a titanem. Titan nakonec zvítězil. Jeho pevnost a stálost považujeme za dostatečnou symboliku, se kterou přistupujeme k našemu vztahu.

Prstýnky byly ve skutečnosti první věcí, kterou jsme pořídili. Už tehdy jsme ale byli rozhodnutí, že to bude "svatba dvou π/2" a proto jsme si na ně nechali vyrýt výraz "Peťa & Ivet -2012-07-14-> π". Byli jsme příjemně překvapeni, že výrobce, narozdíl od věčiny aplikací a částečně i operačního systému, neměl žádný problém se speciálními symboly a obsluha ve Špercích MAX - http://www.sperkymax.cz  - byla velmi ochotná, dokonce kvůli nám z vlastní iniciativy hned volali dodavateli, aby zjistili jestli s rytím nebude problém.

Než jsme začali vybírat restauraci, museli jsme sestavit seznam hostů. Nejprve jsme sepsali nevyhnutelné - rodiče, prarodiče, sourozenci. Chvíli jsme počítali, kolik bychom museli pozvat lidí, kdybychom chtěli zahrnout šiřší okruh příbuzných, a nakonec jsme se rozhodli, že na to nemáme a když nepozveme nikoho z nich, žádný se nebude moct zlobit, že jsme někoho pozvali a jeho ne. Potom jsme probrali, kolik asi kamarádů chceme na svatbě mít a nakonec všechny neoficiálně kontaktovali jestli mají čas - zjistili jsme, že někteří jsou mimo republiku nebo odjíždí na dovolenou a podobně, takže se nám nakonec seznam hostí "smrsknul" na 16 osob. V tuto chvíli bylo ještě nutné připočíst nevěstu a ženicha (+2) - to jsme původně zapomněli a bylo z toho drobné faux pas.

Je až s podivem, kolik informací najdete na Internetu, a to říkáme jako informatici. I malé hospůdky mají vlastní webovou prezentaci nebo je o nich alespoň zmínka na stránkách města. Chtěli jsme něco útulného a komorního, ale zároveň prosvětleného, slavnostního a hezkého. Hned druhá restaurace na našem seznamu byla Pod starou knihovou - http://www.podstarouknihovnou.cz  - musíme vyzvednout vzornou obsluhu a velmi milého vedoucího, který nás mimo jiné zasvětil do tajů a zvyklostí svatební hostiny.

Po úspěšném zarezervování restaurace (od zhruba 13 hodiny do zhruba 18. hodiny) bylo nutné vyřešit zasedací pořádek. Protože jsme rozhodně nechtěli nikoho urazit, zvolili jsme nakonec formu novomanželé -> rodiče -> prarodiče -> přátelé. Nachystali jsme kartičky pro jednotlivce a aby se naši hosté nenudili a snad si měli (nadsázka) i o čem povídat, doplnili jsme každou jmenovku nějakou zajímavou konstantou, kterou jsme na zadní straně pár slovy popsali. Ve svatební den nás, pravda, trochu zaskočilo, když měl stůl tvar písmene H místo původního T, nicméně drobnou interpolací plánovaných míst přes dostupná jsme nakonec docílili výsledku, který byl ještě lepší, než jsme původně zamýšleli. Pro zájemce jsou k dispozici PDF soubory se jmenovkami:

• Přední stany - /Content/wedding_feast_names_back.pdf 
• Zadní strany - /Content/wedding_feast_names_front.pdf 

Restauraci jsme vybrali někdy během dubna. Takže zbývaly ještě skoro tři měsíce do svatby. To je to nejhorší, co si člověk může říct. Nakonec jsme ale stihli pozvánky vytisknout i doručit. Díky nízkému počtu svatebčanů a lidí, kterým jsme chtěli oznámení (pozvánku na obřad) doručit osobně jsme se nakonec rozhodli netrápit poštu obálkami s vytištěnou mapou s adresou daného člověka a doručit pozvámky osobně. Mezi těmi šťasnými byli jednak lidé, které nemáme v přátelích na Facebooku, G+ ani v e-mailu, dvajak lidé, u kterých nám tato cesta přišla nejvhodnější a do třetice všeho dobrého lidé, o kterých jsme si mysleli, že papírovou verzi ocení. Věříme, že všichni, kterých se to týká se v některé "n-tici" našli.

Jak by měla pozvánka vypadat byla jedna z věcí, o kterých jsme měli jasno. Jednoho krásného dne jsme na Google+ našli úžasnou vizitku. Nevíme už přesně z jakého webu vítr vanul, ale jednalo se prakticky o tuto: http://mosheseldin.deviantart.com/art/Notepad-Business-Cards-196004238  Pokud by někdo hledal další inspiraci, tak třeba na adrese http://blog.monsteractive.com/20-creative-beautiful-business-card-designs/  jsou další kreativní vizitky. Vizitka a pozvánka/oznámení sice nejsou to samé, ale bude-li ctěný čtenář generalizovat dostatečně dlouho, zjistí, že se obojí nakonec tiskne na malé papírky, které by jinak zcela jistě nenašly upotřebení a že tyto papírky mají u vizitek a pozvánek až nápadně stejné (~ malé) rozměry.

Co se obálek týče, nechali jsme se inspirovat blogem My First Garage (konkrétně http://www.incrediblethings.com/tech/google-maps-envelopes/ ) . Bohužel jsme ale narazili na drobný problém: Mapy googlu, ze kterých jsme si dovolili mapy čistě pro osobní účely vyřezat, neumožňovaly v tu dobu otáčení (teď už to (zase) umí). Pak se ukázalo poněkud nepraktické tvořit mapu jako cestu od svatební síně k příjemci, neboť na jih od Kroměříže byli prakticky všichni naši adresáti; ti, kteří nebyli moc na jih, byli pro změnu moc na sever, což také zcela nevyhovuje zvyku uvádět "odesilatele" do levého horního rohu a příjmce do pravého spodního. Tento drobný zádrhel jsme nakonec museli přejít (a to jsme zkoušeli i emulaci Androidu s dostatečně velkou obrazovkou, aby screenshot z map byl použitelný) a uvést na obálky pouze adresy příjemců.

Je Internetová doba a proto jsme chtěli, krom obecných informací pro všechny případné návštěvníky, personifikovat sdělení pro jednotlivé svatebčany a dát jim možnost plně využít interaktivního charakteru, který dnešní světová síť poskytuje. Proto jsme spolu s pozvánkami (někdy i poněkud později) distribuovali také přístupové kódy do speciální sekce našich stránek věnované jednotlivým svatebčanům, kde nalezli informace na míru, mapy, ...

Pokud by někoho zajímaly podrobnosti, rádi je samozřejmě poskyneme. I nadále je možné nás kontaktovat přes formulář, který se objeví po kliknutí na e-mail uvedený na adrese http://piip.cz/Wedding/News  (nebo přímo přes uvedené e-maily). Na výše uvedené stránky je také prakticky vyveden text našeho ozvámení (bez rámečku aplikace MS® Notepad©).

Živé květiny. Jedna z věcí, které potřebujete až v den svatby, ale objednat je musíte dopředu - jako třeba počasí. Potřebovali jsme nazdobit auta, nevěstu, svatebčany, svědky i ženicha. Zároveň jsme chtěli, aby nám to ve svatební den zabralo co nejméně času. Proto by bylo logické volit květinářství podle vzdálenosti od "hlavního stanu". Na druhou stranu, Kroměříž není příliš velké město a myslíme si, že by kterékoliv květinářství bylo časobě bez problémů dosažitelné.

My zvolili květinářství podle přístupu k zákazníkům a shodou okolností bylo prakticky za rohem - příjemné s užitečným. S jejich službami jsme byli nadmíru spokojeni a květiny byly úžasné. A dokonce mají i vlastní web: http://www.kvetinarstvidohnal.cz 

Ženich to má jednoduché. Týden nebo dva před svatbou zajde do prvího kadeřnictví, které potká, usměje se na holičku a něžně jí oznámí, že se jedná o účes na svatbu. Prohodí pár slov, "přetrpí" pár chvil na holičském křesle, trochu lechtání strojku na zátylku, zaplatí standardní cenu a vypadá jako slušný člověk.

Ne tak nevěsta, která musí musí sehnat kadeřnici, která má v den svatby čas, je schopná účes vytvořit a zároveň si ji nevěsta může dovolit. Kadeřnici je třeba domlouvat dostatečně včas, aby ještě nebyla pro dané datum příliš vytížená, finálnímu účesu pak většinou předchází zkouška pár dní až týdnů před svatbou. Naštěstí se povedlo domluvit s příbuznou sestřiné nejlepší kamarádky, která je v současnosti na mateřské a česáním na svatby si přivydělává. I když neměla na vrácení, stovka navíc za ten obrovský kus práce a několik desítek gramů pinetek rozhodně stála za to. V našem případě bylo navíc třeba zaplést do účesu (živé) květiny, které nádherně doplňovaly celkový efekt šatů a podtrhávaly krásu nevěsty.

Fotografa jsme hledali v místě svatby. Ne, že bychom neměli dost známých, kteří by měli fotografii jako koníček, ale cítili jsme, že je svatba určitým milníkem a chtělo by to profesionální přístup. Oba rádi fotíme a rádi se díváme na kvalitní fotky, přišlo by nám tedy lehkomyslné "odbít" tuto položku svatebního inventáře některým z kamarádů - byť věříme, že by odvedli také kvalitní práci, nenavodili by jistě takový ten pocit "profesionálního prostředí".

Řídili jsme se podle dobrých zkušeností rodiny nevěsty a využili služeb ateliéru Mucha - http://www.fotomucha.cz/ . Rádi bychom jim poděkovali za skvěle zpracované album, krásné fotografie a za čas, který s námi strávili v Podzámecké zahradě. Při focení bylo vidět, že kromě výborného vybavení mají také výborné oko, a to je, myslíme, pro profesionálního fotografa to nejdůležitější.

Fotky nakonec v našem rozpočtu tvořily jednu z největších položek, ale v žádném případě toho nelitujeme. Cena nebyla, podle sebraných zkušeností ostatních párů, vůbec vysoká a kvalitou konečného zpracování se rádi chlubíme. Vezmeme-li v potaz, kolik fotek jsme nakonec objenali (pro nás, rodiče, prarodiče, ...), svatební album a post-processing, který si podobná událost žádá, byla vlastně nakonec cena spíš nízká.

Cukroví ano nebo cukroví ne? (ANO) Výslužky ano nebo výslužky ne? (ANO) Dort ano nebo dort ne? (NE) Máme na to vlastně nebo ne? Tyhle otázky jsme řešili, když jsme si na poslední chvíli uvědomili, my milovníci sladkého a hlavně čokolády, že něco čím bychom vybavili svatebčany a oddávajícího a co by bylo cukrového charakteru by bylo víc než vhodné. Necelý měsíc před svatbou jsme tedy "zběsile" pobíhali po Kroměříži a hledali pekárnu, která by nám napekla trochu cukroví - nakonec se poštěštilo a pekárna Avos (http://www.avoskm.cz ) pro nás napekla opravdu dobré a chutné cukroví.

Protože máme oba tak trochu matematické sklony, našli jsme vhodnou střední hodnotu kousků cukroví pro každou skupinu svatebních hostů, kde jsme zohlednili i průměrný počet osob na krabici a markanty v oblasti obliby jednotlivých druhů. Nakonec jsme včetně cukroví určeného na hostinu samotnou a pro nás (což byla podmínka ženicha, aneb "Žením se jen jednou, tak chci taky cukroví!") napočítali 150 kousků. Vybrali jsme krabičky, o kterých jsme si mysleli, že byly "tak akorát", a natiskli přelepky se symbolem π (tradičně).

Trochu jsme to neodhadli.

Ale naštěstí přispěchali na pomoc rodiče nevěsty, kteří nesdíleli naši neoblibu vůči tzv. svatebním koláčkům (které v první řadě ani jeden nepovažujeme za "koláčky") a objednali jich pro nás (s naším vděčným požehnáním) 100 kusů. Koláčky úžasným způsobem vyplnily krabice na výslužky, jejichž obsah, zabalený do, jak jinak, zeleného ubrousku působil v některých případech až "naducaným" dojmem.

Původně jsme si na svatbu chtěli půjčit nějaké hezké auto. Hned jsme vyloučili značky jako Maserati, Lamborgini a Ferrari, protože jejich půjčení by bylo hodně mimo naši ligu (a to jsme ani nepočítali benzín, který by to sežralo...). Rozhodli jsme se pro BMW, protože má jednak hezké tvary, dvajak je to taková střední cesta mezi luxusním a obyčejným autem. Při procházení stránek půjčoven jsme ovšem zjistili, že půjčení takového auta může být docela problém. Pak navíc přišla kola (svatební dar, který jsme si nadělili s drobným předstihem a na který jsme si dovolili sbírat příspěvky místo svatebních darů, neboť klasické dary bychom zatím neměli kam dávat) a bylo nutné trochu zeštíhlit rozpočet svatby. Proto jsme vyškrtli z rozpočtu položku "půjčit auto" a spokojili se s možná méně zvučnými značkami, které ale svůj účel splnily stejně dobře.

Auto nevěsty bylo vyzdobeno živou kyticí (vizte část Květiny), auto ženicha bylo také nazdobeno šikovnými rukami květinářek, avšak pouze stuhami. Zbylá tři auta, která vezla svatebčany z "hlavního stanu" na radnici a později z radnice do restaurace, byla vyzdobena obyčejnými stužkami z galanterie (spotřebovali jsme zhruba dvě desetimetrové bílé stužky a jednu desetimetrovou zelenou stužku na všechna auta). Za zdobení patří speciální dík sestře nevěsty, bez které by se ženich jistě do stužek zamotal a nevěsta by si při jeho vysvobozování zkazila účes. Za zapůjčení čtyř z pěti vozů jsme neskonale vděční rodičům ženicha i nevěsty. Co se pátého auta týče, jsme rádi, že se našli kamarádi, kteří vzali jiné jak auto, další kamarády, a přivezli je do Kroměříže i zpět.

Protože jsme zavrhli tanec jako součást "svatební veselice" a hostinu vlastně vůbec nepojali jako to, čemu se většinou říká "veselice", nebylo nutné sjednávat živou hodbu. Hudba měla sloužit pouze jako kulisa pro hostinu a myslíme, že splnila vrchovatě svůj účel. K přehrávání jsme použili notebook, který jsme svěřili jednomu ze zodpovědných svatebčanů schopných takové zařízení ovládat - sestře, jako reproduktory posloužily standardní externí reproduktory (protože ty na notebooku jsou malé, slabé a nedají se otáčet).

Konkrétní skladby jsme vybírali večer (resp. ráno (resp. v noci)) před svatbou. V našem seznamu se objevilo mnoho tematicky zaměřených a notoricky známých skladeb. Kým jsme si ale už na počátku vybírání byli naprosto jistí, byli The Piano Guys (http://thepianoguys.com ) - jejichž skladby nás uchvátily natolik, že jsme se stali hrdými členy klubu zakladatelů (http://thepianoguys.com/music/ ).